Vyhledávání Menu
EN | CZ
 

Zítra začíná postní doba

Křesťanské velikonoční svátky navazují na starobylý židovský svátek Pesach, připomínající klíčovou historickou zkušenost Izraele: vyjití z umírání v egyptském otroctví vstříc svobodnému životu v Zaslíbené zemi (Exodus). Kristův přechod ze smrti do života se odehrál právě o tomto svátku.

Kristus je ukřižovaný Boží Syn, který na sebe vzal celé břemeno hříšného lidstva a vykoupil ho smrtí na kříži. On je i zmrtvýchvstalý Syn člověka, který byl třetího dne vzkříšen a přinesl nový život jako vzácné dědictví všem, kdo ho následují. On je Slovo Otcovo, které se mezi námi stalo tělem, ryzí slovo Boží nám darované, i slovo naše, které vystoupilo k Bohu, ryzí lidské Amen ke všem Božím záměrům.

„Výstup na posvátnou horu Velikonoc“, jak říkávali Otcové křesťanského starověku, nutně provází obrácení srdce od různých model k pravému Bohu, dále modlitba, skutky pokání a vzývání Božího milosrdenství nad vlastními hříchy i dílo podobně milosrdné lásky vůči bližním, to vše umocněné postem.

Postní dobou nás nejlépe provází starobylý výběr biblických čtení (v lekcionáři je to cyklus A – může být zařazen každý rok, zvláště pokud se ve farnosti někdo připravuje na křest): Od počátku našeho výstupu hledíme na Božího Syna, který nejdříve sám sestupuje do všech temných propastí lidského bytí, aby nás vyvedl „ze tmy do svého podivuhodného světla“. Vstupuje do prapůvodního dilematu člověka (když je Duchem vyveden na poušť a pokoušen od ďábla, Matouš 4,1-111. neděle postní) a vychází z něj jako protipól starého hříšného Adama, jako požehnaný Syn, nový Adam, v plnosti oddaný Otci. Uprostřed pozemských úzkostí zjevuje svým učedníkům Boží slávu (při Proměnění na hoře, Matouš 17,1-92. neděle postní), aby v nich probudil naději. Jde vstříc lidské existenciální žízni (v setkání se samařskou ženou u studny Jakubovy, Jan 4,5-423. neděle postní), slepotě (při uzdravení slepého od narození, Jan 9,1-414. neděle postní) a bezvýchodnému zákonu smrti (při vzkříšení Lazara, Jan 11,1-455. neděle postní), aby vzal naše bolesti na svá ramena (jako prorokem Izaiášem předpovídaný trpící Boží služebník).

Za tím vším živě vystupuje novozákonní obraz dobrého pastýře, který se namáhá a prodírá pustinou, aby sám člověka našel, vložil jako zatoulanou ovci na svá ramena a přinesl zpět do ovčince.

Očekávané setkání se otevírá na Květnou neděli (připomínající Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, Mt 21,1-11). Dovršuje se pak při bohoslužbách ve dnech velikonočního třídení (lat. triduum): od večera Zeleného čtvrtku (Poslední večeře), přes Velký pátek (ukřižování a pohřbení) a Bílou sobotu (spočinutí v hrobě) až do neděle Zmrtvýchvstání Páně. Při veliké noční bohoslužbě (lat. vigilia) ze soboty na neděli se církev setkává se svým vzkříšeným Mistrem (evangelia o ženách u hrobu, o Máří Magdaléně, o učednících putujících do Emauz) a její radost prozařuje celých následujících padesát dní, až ke slavnosti Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha svatého.

V zahradě pod křížem, u prázdného Kristova hrobu, se člověk znovu vrací do ztracené zahrady Eden, pod rozkvetlé větve stromu života. Dodnes se tento pramen života otevírá ve velikonočních svátostech církve, především ve křtu, biřmování a eucharistii.

Konkrétní podoba postní doby procházela v dějinách proměnami a její náplň se obohacovala a zrála.

Zrodila se pravděpodobně z prostého židovského zvyku několikadenního postu a usebrané přípravy před svátečními dny. Odtud se také bere její prapůvodní identita.

Svoji bohatě rozvinutou tvářnost získala ve starověku: jednak v souvislosti s rozvojem společné přípravy katechumenů ke křtu (ta vrcholila v týdnech před Velikonocemi a završovala se křestním obmytím o velikonoční noci); a také souběžně s rozvojem veřejné přípravy kajícníků ke smíření (začínala oblečením kajícího šatu a znamením popela a završovala se znovupřijetím do eucharistického společenství na prahu Velikonoc). Celé společenství církve své bratry a sestry každodenně doprovázelo usilovnou modlitbou a účastí v jejich zápasu.

Příprava na blížící se svátky, usebranost a půst, znamení popela, modlitba, almužna a usilovná snaha o obrácení a přilnutí ke Kristu se tak staly všeobecnou charakteristikou postní doby pro všechny příští generace.

Živá vzpomínka na podobná putování či období postu, jak je přinášely dějiny spásy (vyjití z Egypta a putování Izraelitů čtyřicet let po poušti, čtyřicetidenní půst Mojžíše na hoře Sinaj, čtyřicetidenní putování Eliáše k Boží hoře Chorebu, Ježíšův půst na poušti), vedla časem křesťanské obce k úpravám trvání postního období tak, aby už v počtu čtyřiceti dní symbolicky zpřítomňovalo všechny své předobrazy.

V západní církvi římského obřadu dnes začíná postní doba Popeleční středou a znamením popela, který si věřící nechávají sypat na hlavu nebo čelo. Přísný půst se v současné době povinně zachovává na Popeleční středu a na Velký pátek. Postní střídmost a osvobozující odříkání v různých oblastech života však křesťany provází celých čtyřicet dní – výjimku tvoří jen neděle, které na památku Ježíšova zmrtvýchvstání zůstávají vždy dnem slavnostním.

Postní doba v sobě zahrnuje bohatou přípravu na slavení Velikonoc a obrací se k pokřtěným i ke katechumenům. Uchovává si souběžně ráz hluboké kajícnosti i nadějeplného očekávání. Sytí se především z oněch velikých čtení z evangelia našeho Pána a z eucharistie, v níž se Pán svým učedníkům dává jako pokrm na cestu a jako lék na nemoci lidského srdce.

Jan Kotas

24. 02. 2009