1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily

V září 2021 uběhne 1100 let od smrti kněžny sv. Ludmily. Při příležitosti výročí se této první české světici v několika kapitolách věnuje režisér Vít Hájek, který o sv. Ludmile připravuje dokumentární film.

Svatá Ludmila a počátky křesťanství v naší zemi

Historických pramenů ze života sv. Ludmily se mnoho nedochovalo. Většina toho, co o jejím životě víme, pochází až z legend sepsaných po její smrti s cílem vykreslit Ludmilu jako vzor ctnostného života; dobová realita jako taková nebyla prioritou. Což ovšem neznamená, že legendy je nutné považovat za jakési idealizované pohádky – jejich „potíž“ spočívá akorát v tom, že většinu toho, co popisují, prostě nelze ověřit. Ale ani vyvrátit.

Právě legendy jsou proto jediným východiskem, do něhož se historikové snaží dosadit střípky historických faktů a vytvořit tak ucelenější mozaiku doby na přelomu 9. a 10. století, kdy sv. Ludmila žila.

O jejím původu existují mezi historiky dvě hypotézy. Podle Kristiánovy legendy pocházela z hradiště Pšov, dnešního Mělníka, kde měl sídlo její otec Slavibor. Proti tomu stojí texty Staroslověnského prologu a legendy Fuit in provincia Boemorum, které nejenom Mělník, ale dokonce ani Čechy nezmiňuje a za Ludmilin původ označují Sasko. Podle antropologa Petra Velemínského by v případě povolení otevření Ludmilina hrobu mohla výsledky o původu přinést jednak genetika, jednak analýza v kosterních pozůstatcích zubů stále přítomného prvku stroncia. Z něho lze totiž zjistit původ stravy toho kterého jedince již od dětských let a tudíž i jeho domovinu. Archeolog Jiří Sláma k tomu podotýká, že z historického hlediska by mohlo jít o nepoměrně zajímavé zjištění, nicméně ať už Ludmila pocházela odkudkoliv, na významu její osobnosti by se tím rozhodně nic nezměnilo.

Nikde nezmiňovanou kapitolou Ludmilina života je její mládí. Jak žily tehdejší děti, jaké měly povinnosti nebo zájmy?

„Chlapci se cvičili v lovu a vojenských dovednostech, dívky měly pravděpodobně na starost vše, co se týče přípravy potravy, případně se věnovaly vyšívání a tkaní“, říká historička Milena Bravermanová. „A samozřejmě, že si malá Ludmila, tak jako všechny ostatní děti tehdy a dnes, hrála“.  

Budoucí život mladé Ludmily měl určit její sňatek. Rodinné strategie tehdy vedly k uzavírání výhodných kmenových spojenectví, často stvrzovaná svatbou. Tak tomu bylo i v případě Slavibora, Ludmilina otce, a Přemyslovce Bořivoje. Tehdejší svatba neměla s dnešní podobou nic společného. Všemu předcházela dlouhá jednání, kdy vůdcové dohadovali podmínky, za kterých prováží své kmeny do jednoho celku. Za této situace byli novomanželé pouze symbolickými figurami. 

Tehdejší život byl utvářen ještě pohanskou dobou, kde veškeré dění určovali nejrůznější bohové. Jejich pobyt si lidé spojovali s okolní přírodou a vše, co se nacházelo mimo jejich obydlí, považovali za tajemná a nedotknutelná místa. Nelze tedy nevěřit legendistům, kteří popisují Ludmilu v době mládí jako tu, která obětovala modlám a zaníceně se věnovala jejich uctívání. Bořivoj na tom nebyl jinak.

O tom, že vše mělo být posléze jinak, rozhodla politicko-společenská situace.

Křest Bořivoje a sv. Ludmily

V době svatby Bořivoje s Ludmilou stály proti sobě dvě mohutné již christianizované říše: Východofrancká a Velkomoravská se snahou o další rozšíření svého vlivu. A protože nikdo nevěděl, zda tato situace neskončí někdy střetem, který by zasáhnul především malé kmeny, jejich velmožové hledali ochranu u svých nejbližších a mocnějších sousedů. Bořivoj se tak obrátil s žádostí o koalici na velkomoravského krále Svatopluka.

V pozadí podobných koalic vždy stálo tak říkajíc „něco za něco“- s tím Bořivoj nepochybně počítal. Spojenectví s Bořivojem Svatoplukovi nabízelo možnost prohloubení svého mocensko-kulturního vlivu do strategicky důležitých českých zemí. A potom, bylo nemyslitelné, aby měl křesťanský panovník Svatopluk za spojence pohana. Na svůj křest proto mohl Bořivoj přistoupit čistě z pragmatických důvodů.

Z písemných pramenů víme, že křest prováděl samotný arcibiskup Metoděj a že kmotrem byl samotný Svatopluk, což už samo o sobě naznačuje, že z hlediska Moravanů se jednalo o velice významný akt.   

Křestní obřad se podle všeho uskutečnil v tehdejším sakrálním areálu dnešním Uherském Hradišti-Sadech. Otázkou zůstává, zda podle legendy přijala na Moravě křest také Ludmila. Historička Naďa Profantová je toho názoru, že mladá kněžna byla pokřtěna v Čechách. Opírá se o legendy, které Ludmilu zmiňují jako matku pěti možná šesti dětí, která měla mít krátce po sobě.

„V případě častých těhotenství“, říká historička, „se tedy asi těžko Bořivojových cest účastnila.“

02-levy-hradec-hajek

Křest měl proběhnout na Levém Hradci, Bořivojově sídle, v kostele sv. Klimenta, který kníže postavil po návratu z Moravy jako slib Svatoplukovi, že ve své domovině začne s šířením křesťanství. Dnešní podoba kostela je až dílem středověkých a barokních přestaveb, původně zde zřejmě stála rotunda, podobná těm, které Bořivoj viděl na Moravě a která při zmíněných přestavbách vzala za své. Každopádně jednalo se o první kostel postavený v českých zemích.

Co se samotného Ludmilina křtu týče, i v tomto případě šlo o obdobný důvod jako u křtu Bořivojova – pokřtěný kníže nemohl mít za manželku pohanku.

„Rozhodnutí učinil za Ludmilu Bořivoj“, podotýká Naďa Profantová, „to že později sama vzala křesťanství skutečně za své, odpovídalo její povaze.“

Pokřtěním Bořivoje s Ludmilou měla začít významná kapitola christianizace českých zemí. Novou víru ovšem nepřijali všichni naráz a ihned.

Počátky křesťanství v Čechách

Christianizace českých zemí v době knížete Bořivoje měla specifickou podobu.

„Část lidí měla ještě stále blíže ke kultům svých předků“, říká historik Martin Wihoda, „část se možná nechala pokřtít, ale příliš nějakou intenzivní zbožností tito lidé asi nevynikali.“  

V žádných pramenech se však nenalezly zmínky o tom, že by v Čechách docházelo k násilným křtům a vyvražďování pohanů jako tomu bylo v jiných zemích.

České země se totiž setkaly s křesťanstvím již na počátku 9. století prostřednictvím biskupství v bavorském Regensburgu, odkud se duchovní impulsy šířily do Čech ještě před tím, než se Bořivoj s Ludmilou objevili na scéně. V roce 845 zde přijali křest čeští vladykové – nějaká zkušenost o vzájemném soužití s pohany zřejmě v Čechách musela existovat.

V Kristiánově legendě se přesto objevuje zpráva o pohanské vzpouře namířené proti Bořivojovi, v jejímž čele měl stát do Bavorska kdysi vyhnaný kníže Strojmír.

03-regensburg-hajek

Podle Martina Wihody si však lze jenom těžko představit, že by Strojmír v Bavorsku mohl vyznávat kult svých předků.

„Nejspíš i tento Strojmír musel být pokřtěn. Pohanské povstání tak mělo do svého čela dosadit člověka, který byl podle všeho také křesťan.“

Naďa Profantová je navíc toho názoru, že povstalcům nešlo o faktické přijetí nebo nepřijetí křesťanství.

„Více vadila některým velmožům, kteří se přidali na Strojmírovu stranu, Bořivojova snaha upevnit své postavení a centralizovat moc ve svých rukou.“ 

O tom, že vzbouřenci měli úspěch, svědčí opětovná cesta Bořivoje na Velkou Moravu, nyní společně s Ludmilou, kde coby exulanti žádali Svatopluka o pomoc. A bylo by s podivem, kdyby Svatopluk svému strategicky důležitému partnerovi nepomohl.

Dokladem může být podle Kristiánovy legendy Bořivojův návrat do Čech, přesněji řečeno do Prahy, což by si v opačném případě asi těžko mohl dovolit.

Proč se Bořivoj s Ludmilou rozhodli k přesídlení ze zabydleného Levého Hradce do Prahy je otázkou. Pražský hrad byl v té době zcela neobydlen, na jeho nejvyšším místě, kde dnes stojí Plečnikův obelisk, se pouze scházely pohanské kmeny ke svým kultovním obřadům. Podle Kristiánovy legendy měl proto Bořivoj mezi dnešním II. a IV. nádvořím založit kostel Panny Marie, nikde se však nehovoří o tom, kde knížecí manželé bydleli.    

Nejpravděpodobnější verzí pobytu je Malá Strana, kde bylo doloženo osídlení již v polovině 9. století, navíc šlo o oblast s již rozvinutým mezinárodním obchodem. V porovnání s Levým Hradcem tak musela být pražská kotlina pro Bořivoje s Ludmilou důvodem, ne-li přímo výzvou, pro vytvoření hlavního knížecího sídla.