Vědci rekonstruovali obličej sv. Ludmily

Díky moderním vědeckým a technickým metodám můžeme při příležitosti jubilejního roku, ve kterém si připomínáme 1100 let od smrti svaté Ludmily, pohlédnout této světici do tváře. Mezinárodní tým odborníků z České republiky a Brazílie digitálně z jednotlivých segmentů znovu sestavil obličejovou část lebky kněžny Ludmily a celosvětově uznávaný specialista na rekonstrukci obličeje člověka podle lebky, Cícero Moraes, následně rekonstruoval Ludmilin obličej.

Na tiskové konferenci v Arcibiskupském paláci byla veřejnost seznámena se zajímavými výsledky celého vědeckého bádání, které představuje nejen podobu svaté Ludmily, ale díky spojení antropologů, archeologů, lékařů, geodetů a 3D designérů se dozvíme celou řadu detailů o osobě první české světice. Ty nám Ludmilu přibližují mnohem více, než jen jako pouhé jméno z učebnice dějepisu. Při práci vycházel realizační tým z nových digitálních modelů, pořízených kombinací laserového skenování a různých metod digitálních metrických analýz obrazu. Metod, díky kterým vznikly v minulých letech přesné digitální kopie ostatků přemyslovských knížat, české královny Judity, několika světců, ale třeba i Českých korunovačních klenotů, Závišova kříže a relikviáře sv. Maura. Jedná se o způsoby dokumentace, jež jsou v současnosti považovány za nejpřesnější a také za nejbezpečnější. Jsou totiž absolutně bezkontaktní a proto nachází své uplatnění při dokumentaci těch nejvzácnějších historických artefaktů.

Pro potřebu náročného propojení odborníků ze dvou různých světadílů v době omezení, způsobených celosvětovou pandemií, bylo plně využito moderních metod virtuální a rozšířené reality. Díky tomu si mohl každý člen pracovní skupiny na stůl ve své kanceláři postavit naprosto věrnou kopii části Svatovítského pokladu a pracovat s tímto materiálem jako by měl před sebou originál. 

Vedle nových digitálních modelů bylo plně využito vynikajících studií a analýz, provedených profesorem Emanuelem Vlčkem, jehož pozůstalost poskytl jeden z partnerů projektu – Antropologické oddělení Národního muzea. Díky analýzám profesora Vlčka byl k dispozici velmi kvalitní antropologický posudek, rengenologické vyšetření a poměrně dobrá představa o zdravotním stavu kněžny. Dalším velmi přínosným zdrojem informací jsou potom výsledky moderních analýz kosterních ostatků nejstarších Přemyslovců z Pražského hradu, tedy Ludmiliných příbuzných.

Rekonstrukce obličeje kněžny Ludmily není prvním projektem tohoto druhu v České republice. Stejný realizační tým již v minulých letech tímto způsobem navrátil tvář české královně Juditě Durynské, nejstarším přemyslovským knížatům z Pražského hradu a svaté Zdislavě z Lemberka. Všechny tyto projekty vznikaly z iniciativy dr. Augustina Anderleho, velitele východočeské komendy sv. Zdislavy, Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského, který na jaře letošního roku podlehl dlouhé nemoci a výsledku posledního společného projektu se již nedočkal.

Každý takový projekt, každá rekonstrukce tváře dávno zemřelé osobnosti, přináší různá úskalí. V případě Ludmily poměrně dlouho panovala nejistota úspěšného dokončení prací z důvodu nekompletnosti lebky. Nejprve tedy bylo zapotřebí znovu anatomicky sestavit celou obličejovou část. Teprve potom začala samotná rekonstrukce obličeje. K řešení této úlohy využil Cicero Moraes kombinaci dvou trojdimenzionálních metod rekonstrukce obličeje. Metody anatomické a metody hloubky měkkých tkání. Metoda anatomická využívá skutečnosti, že lebka poskytuje jednoznačné informace o úponech jednotlivých svalů. Metoda měkkých tkání využívá znalosti tloušťky měkkých tkání na předem definovaných markrech (tedy konkrétních místech na lebce).

Vzhledem k tomu, že se tyto dvě různé metody postupu nevylučují a nejsou protikladné, využil Cicero při rekonstrukci obličeje výhod a nejlepších aspektů obou, jejich vzájemnou kombinací. Nejprve byla zkoumána úponová místa na lebce a  na základě jejich robusnosti vytvořena svalová hmota obličeje. Svalovou vrstvu pak pokryla simulovaná hmota podkožního tuku a kůže (dle metody měkkých tkání). Vznikl tak základní rekonstrukční model. Finální úpravu představuje nanášení textur, vlasů, obočí apod. Tato poslední etapa rekonstrukce je již z velké části uměleckým vkladem. Z archeologického výzkumu ani z písemných pramenů nemáme totiž žádné informace o barvě očí, barvě vlasů, délce vlasů, přesném odstínu pleti apod.