Studenti církevní školy pomáhají v boji s covidem

V první linii boje s koronavirovou pandemií nalezneme i mnoho křesťanů. Vedle řady kněží či bohoslovců se do nemocnic dobrovolně vydali pomáhat i studenti Církevní střední zdravotnické školy Jana Pavla II. v Praze. Získali tak neocenitelné zkušenosti pro svou budoucí profesi. Je mezi nimi i devatenáctiletý Jakub Vávra, který nabídl své služby nemocni Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem. 

Jakým způsobem jste se dostal k práci na covidové jednotce v Nemocnici pod Petřínem?

Ve škole jsem v rámci praxe nastoupil do Nemocnice pod Petřínem. Hrozně se mi líbilo, jak se tu chovají k pacientům, líbil se mi tu i kolektiv, a tak jsem si tu chtěl najít brigádu jako ošetřovatel. Když pak začala covidová krize, tak jsem se nerozmýšlel a šel jsem pomáhat rovnou sem.

V čem spočívá vaše práce na covidové jednotce?

Jsem tu jako ošetřovatel, takže pokud má pacient jakékoli potřeby, ať už potřebuje na záchod, oholit se či si vyčistit zuby, tak jsem tu od toho, abych mu pomohl.

Pracujete s pacienty, kteří onemocněli koronavirem. Nemáte strach, že se nakazíte?

Počítám s tím, že covid tu s námi bude už napořád – jako jiné infekční choroby. Ale strach z toho nemám. Covid jsem sice ještě neprodělal, ani po tom netoužím, když ho ale prodělám, tak se nedá nic dělat. Kdybych se toho bál, nemohl bych dělat tuto práci.

Je podle vás nějaký rozdíl mezi nemocnicí církevní a běžným zdravotnickým zařízením?

V Nemocnici pod Petřínem má zdravotnický personál k pacientům opravdu lidský přístup. Nejenže se tu o pacienty starají, jak nejlépe dovedou, ale snaží se s nimi i komunikovat, zavtipkují s nimi, vyslechnou je. Přitom sestry, s nimiž tu pracuji, nejsou zdaleka jenom věřící, přesto se chovají lidsky. V jiných nemocnicích, kde jsem byl, jsem se s tak pěkným přístupem k pacientům nesetkal. Spíš naopak.

Ve společnosti není role zdravotního bratra ještě příliš zažitá. Co vlastně přivede kluka na konci základní školy právě k tomuto studiu?

Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem. Nevěděl jsem jenom, jestli spíše u policie nebo u hasičů. Moje máme je ale zdravotní sestra, a tak mě to táhlo i ke zdravotnictví. Už jako skaut jsem učil menší děti, jak se dává první pomoc nebo obvazují zlomeniny. Nakonec jsem si vybral tuto cestu a jsem rád. Hrozně mě to baví, pořád se učím nové a nové věci.

A jakým směrem se po maturitě vydáte?

Chtěl bych se buď věnovat fyzioterapii nebo pracovat u záchranky. Přemýšlím ale také o tom, že bych studoval teologii. Jsem katolík a přitahovalo by mě působit i v paliativní péči. Takže uvidíme. Určitě chci ale působit v tomto oboru.    

Jiří Prinz